21 - 25 srpna 2009
21.8 Pátek - před víkendový den Ráno mě opět probudila bolest hlavy. Od té doby co mi spadl na hlavu tem pitomý květináč mě stále pobolívá hlava. Takže jen co jsem otevřel oči, odšourala jsem se pro piluli, spolkla ji a znovu se pokusila aspoň trošičku zaspat bolest. Dnes byl poslední relativně klidný den. Nenávidím víkendy. Chlopek už dva dny dává jasně najevo, že má děsně špatnou náladu a že bude protivnější než bývá obvykle.
Nevím kdo mu zase šlápnul v práci na kuří oko anebo která z konkubín ho opět poslala k šípku. Takže se opět těším na pondělí.
Opravdu jsem se nemýlila, chlopek dorazil z práce celý zakaboněný.
Ani jsem se neptala co mu je, protože bych se stejně dověděla, že je to moje chyba.
Ani jsem se neptala co mu je, protože bych se stejně dověděla, že je to moje chyba. Ano nezmýlila jsem se, chlopka bolel palec u nohy a zapříčinila jsem to já.
Řekla jsem chlopkovi, že mě bolí koleno a jelikož koleno je větší než palec, mám tudíž větší bol.
Ne, jeho palec to vyhrál a taky César, protože poslední noční procházka zbyla na mě. Jsem ráda, že mám velkého psa, protože v parku skoro na každé lavičce se něco zajímavého dělo.
To víš deníčku, venku teplo, mládež přijela z prázdnin a na policajta večer nenarazíš.
22.8 Sobota - chlap na zabití Chlopek rozhodl, že se vařit nebude, protože je vedro. Souhlasila jsem a tím chlopkovi vzala vítr z plachet. Věděla jsem, že se chce hádat, ale jelikož bylo vedro a opět mě děsně bolela hlava, zapila jsem piluli a šla si zase lehnout, dnes jsem opravdu chtěla umřít. Dlouhodobá bolest mě nebaví a vyčerpává. Navíc když mě bolí hlava, tak mě nic nebaví dokonce ani jídlo a to je co říct.
Snažila jsem se dělat mrtvého brouka 
a nevnímat třískání hrnců z kuchyně. Pokaždé mi to připomene, že chlopek se měl narodit jako ženská, protože na hysterického muže a ještě k tomu cholerika je fakt dost smutný pohled.
a nevnímat třískání hrnců z kuchyně. Pokaždé mi to připomene, že chlopek se měl narodit jako ženská, protože na hysterického muže a ještě k tomu cholerika je fakt dost smutný pohled. Je to opravdu mimo mé chápání. Chlopek má volno, může si zajít na koupaliště, může si lehnout a spát, nebo si něco přečíst, koukat na filmy, poslouchat rádio, hrát si na počítači, nebo na notebooku, tolik věcí může dělat a on jde do kuchyně třískat nádobím.
Koukla jsem na hodiny, ručička ukazovala, že je osm. Pomyslela jsem si že mě asi soused v tuto chvíli nejspíš proklíná, protože ho jistě nenapadne, že já ležím a umírám a tak chlopek musí třískat.
Musím ti deníčku říct, že celá sobota probíhala v tomhle rytmu. Večer jsem už měla hlavu jako střep, nacpala jsem se pilulkami a pokusila se usnout.
23.8 Neděle - bez hlavy by mi bylo líp Ráno mě opět děsně bolela hlava.
Každý pohyb, každý zvuk jako by v hlavě rezonoval. Nadopovala jsem se v lékárničce čím se dalo a řeknu ti to deníčku narovinu, že jsem si v pilulkách moc nevybírala. Už mi bylo jedno zda jsou to pilulky na záda nebo na hlavu anebo na koleno, po čem moje ruka chmatla, to jsem spolkla a odplížila jsem se zpátky do postýlky.Byla jsem rozhodnutá udělat té bolesti přítrž za každou cenu, kdyby nezabraly pilulky, tak jsem byla odhodlaná položit hlavu na koleje a počkat na tramvaj. A když mi bylo nejhůř, začal chlopek prudit, zase mu vadilo, že pes vstal
a hned nato šel spát.
Každý pohyb, každý zvuk jako by v hlavě rezonoval. Nadopovala jsem se v lékárničce čím se dalo a řeknu ti to deníčku narovinu, že jsem si v pilulkách moc nevybírala. Už mi bylo jedno zda jsou to pilulky na záda nebo na hlavu anebo na koleno, po čem moje ruka chmatla, to jsem spolkla a odplížila jsem se zpátky do postýlky.Byla jsem rozhodnutá udělat té bolesti přítrž za každou cenu, kdyby nezabraly pilulky, tak jsem byla odhodlaná položit hlavu na koleje a počkat na tramvaj. A když mi bylo nejhůř, začal chlopek prudit, zase mu vadilo, že pes vstal a hned nato šel spát. Totiž, když jsem se pohnula já, automaticky se pohnul pes, já se ploužila do lékárničky, pes jak zvoneček šel za mnou, chlopek se šel obléknout, já spolkla pilulky a ploužila se zpátky do postýlky, pes samozřejmě za mnou. Lehla jsem si, pes si lehl. Chlopek stál u venkovních dveří obuty v jedné ruce vodítko s druhou rukou na klice a pes už zase spal jak dřevo.
A už se zase odehrávala scéna jak z veselohry z dramatickými prvky.
„Césare! Pojď jde se čůrat!“ huláká chlopek ode dveří.
„Chrrr, chrrr,“ chrápal nahlas César, aby každý pochopil, že tvrdě spí.
aby každý pochopil, že tvrdě spí. Já se snažila nevnímat, nechtěla jsem být vtažena do děje, měla svých vlastních starostí víc než dost.
„Césare!!!“ zahřímal přísný hlas chlopka.
„Chrrr, chrrr,“ odpověděl na to César.
„Já se na to vyseru!“ řekl chlopek a prásknul vodítkem.
Chlopkova náhlá rezignace mě vyděsila,
věděla jsem totiž, že pokud pes nepůjde s chlopkem, tak za půl hodiny anebo za hodinu bych musela jít se psem já
a to mi vzhledem k mojí hlavě připadalo velice surové. Ač nerada přec jen jsem vstala a ploužila se k venkovním dveřím, César se zvedl a šel za mnou. U dveří jsem psa předala chlopkovi, počkala až ti dva rozhádaní vypadnou z bytu a šla si zase v klidu umírat do postýlky.Kolem poledne jsem vstala. Bolest hlavy konečně trochu povolila, některé kontrolky a centra v hlavě jsem neměla ještě správně zapojeny, proto jsem jela na úsporný režim. Odbourala jsem všechny zbytečné pohyby a taky komunikaci jsem omezila jen na „ano, ne, nevím a nechci,“
věděla jsem totiž, že pokud pes nepůjde s chlopkem, tak za půl hodiny anebo za hodinu bych musela jít se psem já a to mi vzhledem k mojí hlavě připadalo velice surové. Ač nerada přec jen jsem vstala a ploužila se k venkovním dveřím, César se zvedl a šel za mnou. U dveří jsem psa předala chlopkovi, počkala až ti dva rozhádaní vypadnou z bytu a šla si zase v klidu umírat do postýlky.Kolem poledne jsem vstala. Bolest hlavy konečně trochu povolila, některé kontrolky a centra v hlavě jsem neměla ještě správně zapojeny, proto jsem jela na úsporný režim. Odbourala jsem všechny zbytečné pohyby a taky komunikaci jsem omezila jen na „ano, ne, nevím a nechci,“ Takže když moje mládě u nedělního oběda sdělilo, že by chtělo vymalovat pokojíček a vyhodit to velké, těžké a nenáviděné křeslo, které jsem jí do pokojíčku před léty koupila, neprotestovala jsem. Chlopka a Verunku to dost udivilo.
S tím zmiňovaným křeslem to bylo totiž tak:
Verunka už řadu let vyhrožovala, že to křeslo vyhodí a já se jí pokaždé snažila vysvětlit, že to nejde, protože to křeslo mi tahali do bytu dva hromotluci a v síni se jim zaseklo a tak ho tak nechali a šli na pivo. Argumentovali tím, že s tím křeslem se v úzké síňce zahnuté do pravého úhlu nevytočí a taky jim vadilo, že zárubně dveří jsou o deset centimetrů užší než křeslo.
Mě se nelíbilo mít zaklíněné křeslo v síní
a přeskakovat ho pokaždé kdybych chtěla do pokojíčku, a co bylo o hodně, hodně horší, nedaly se otevřít dveře od koupelky a od záchodu.
Mě se nelíbilo mít zaklíněné křeslo v síní a přeskakovat ho pokaždé kdybych chtěla do pokojíčku, a co bylo o hodně, hodně horší, nedaly se otevřít dveře od koupelky a od záchodu. Nezbylo než se do toho pořádně vložit. Nevím kolik hodin mi trvalo než jsem křeslo do Verunčina pokojíku dostala. A věř mi deníčku, že to šlo opravdu velice těžce, vždy jsem se někde opřela zády o stěnu, nebo o dveře a skrčenýma nohama se zapřela o křeslo a tlačila jak o život a věř nebo nevěř, ale já to křeslo do toho pokojíčku natlačila a dokopala.
Takže pokaždé, když Verunka začala o vyhození toho křesla, vždy jsem ji ubezpečila, že to, že má to křeslo v pokojíku je vlastně veliký zázrak a zázraky se bohužel zas tak často neopakují a vždy jí radila, aby si na to křeslo raději zvykla. Ale dnes jsem neříkala nic. Bylo mi to jedno.
Odpoledne začala Verunka vystěhovávat svůj pokojík. Chlopek znervózněl a pochopil, že Verunčin dotaz, zda jí přispěje na barvy a vše okolo malování nebyla jen hypotetická otázka.
Takže pak jen tak seděl v obýváku a koukal jak se kolem něj kupí všechny ty Verunčiny věci, při té příležitosti si vzpomněl, že je chudobný
a marod na záda, takže vše co se dělo dál se odvíjelo od této situace.
a marod na záda, takže vše co se dělo dál se odvíjelo od této situace. Přesto všechno první vytažení bankovky z peněženky ještě chlopek zvládl.
24.8 Pondělí - maluje se Verunka vstala a byla plná elánu, Tekil běhala bytem a velice se ji líbily ty kupy nahromaděných věcí, taky srolovaný koberec v síni si nemohla vynachválit. Já si uvařila kafe a snažila se ten binec kolem sebe nevnímat.
Verunka mi hned ráno vesele oznámila: „Kdybys něco hledala, vzdej to já už teď nevím kde mám čisté kalhotky,“
Byla jsem klidná, já čisté kalhotky měla a kartářek na zuby taky, jediné co jsem postrádala byla moje milovaná bleděmodrá řasenka, nevím kde se mohla podít
Verunka odjela pro barvu do Hornbachu, já doma v tichu doufala, že upustí od svého záměru mít stěny oranžové.
Vrátila se a nadšení ji neopustilo, vzala si chlopkové špachtle, ne najednou, pěkně postupně, jedna podruhé se totiž rozpadala v jejích dívčích ručkách, ale i tak jí šla práce pěkně od ruky.
První zádrhel nastal, když se začala shánět po gumovém kyblíčku na sádru. Nenašel se, buď ho chlopek vyhodil anebo moc dobře schoval.
Pak se začala Verunka shánět po poslední funkční špachtli, tak ta se hledala dlouho až nakonec se zjistilo, že se vyhodila zároveň se zeškrabanou omítkou.
Pak se začala Verunka shánět po poslední funkční špachtli, tak ta se hledala dlouho až nakonec se zjistilo, že se vyhodila zároveň se zeškrabanou omítkou. Moje mládě stále ještě mělo elán a tak se opět vydalo do Hornbachu, koupilo tam dvě špachtle a gumový kyblíček na sádru a práce mohla pokračovat.
Verunka zasádrovala všechny díry po poličkách až na jednu po lampičce, neříkala jsem nic.
Odpoledne přišli dva mladí muži, Marek a jeho kamarád, aby vynesly to Verunčino křeslo. Přiznávám deníčku, že jsem se moc těšila,
moc jsem si od této akce slibovala, cítila jsem se jak king, těšila jsem se, jak to chlapci vzdají a já slabá žena
se svým chrobalivým kolenem opět vykopu to křeslo ven z pokoje
moc jsem si od této akce slibovala, cítila jsem se jak king, těšila jsem se, jak to chlapci vzdají a já slabá ženase svým chrobalivým kolenem opět vykopu to křeslo ven z pokoje Ale ouha, chlapci to křeslo rozpůlili ani ne během tří minut a bylo po těšení.
chlapci to křeslo rozpůlili ani ne během tří minut a bylo po těšení.(Takhle si to ulehčit!!!
… to se nehodí milý deníčku! No uznej, že to nebylo fér!!!)
… to se nehodí milý deníčku! No uznej, že to nebylo fér!!!) A jelikož byl chlopek doma a protože má pomalé myšlení, práce s křeslem se zpomalila.
Vyvstala tu totiž Nerudovská otázka: Kam s ním!
Moje mládě se zeptalo svého otce: „Tatí kam ho mají kluci dát,“
Její otec mlčel.
Mezi tím chlapci vystěhovali na chodbu koberec, který by jim v síni překážel.
„Tatíííí!!! Kam s tím křeslem?“ naléhalo moje mládě na svého otce.
Otec mlčel a jen tupě zíral.
„Tož taťko! Kam! Mluv nebo ser písmenka!“ rozčililo se moje mládě na svého otce. Otec nic, jen zděšeně zamrkal očima.
„Mají to křeslo odnést do sklepa!“ použilo moje mládě na mlčícího otce vylučovací metodu.
„Ne, do sklepa ne!“ řekl její otec.
„Tak kam! Do kočarkárny?!“ pokusilo se znovu moje mládě o vylučovací metodu.
„Jo, dejte to tam,“ řekl její otec nejistě a šel si opět hrát na notebook.
„No, konečně!“ zvolalo vítězně moje mládě a začalo hledat klíče od kočárkárny. Chlopek se asi trošku vzpamatoval a šel do kočárkovny ovšem jen jako hlavní dozor.
Moje mládě se šlo osprchovat a než se Marek se svým kamarádem a než ti dva zase z pět do pokojíčku k Verunce přestěhovaly stůl a madraci Verunka byla okoupaná oblečená připravená jí s nimi do hospůdky na pivo. Markův kamarád zíral.
Za hodinu na to chlopek vzal mobil a celý nakvašený volal mláděti kde má klíče od bytu, prý ji je v kočarkovně dal.
Moje mládě mu řeklo, že visí na klíčence v síni jako vždy.
Stále říkám, že komunikace je mezi členy kmenu je velice důležitá, jenže v tomto kmenu to prostě neplatí
25.8 Úterý - zkouška odolnosti O půl šesté ráno mě vzbudil chlopek s dotazem zda nevím kde má nabíječku do mobilu. Vstala jsem, našla jsem v tom chaosu jeho nabíječku, dala ji chlopkovi a on ji dal v kuchyni na poličku a šel do práce a já pochopila, že to byla jen jeho hypotetická otázka. Spát se mi už nechtělo a tak jsem si uvařila kafe, vzbudila Tekil, protože je přeci známo, že ranní ptáče se více unaví.
Sedla jsem si, pila kafe
a poslouchala jak Tekil nadšeně přesouvá komínky věcí a jak se ty komínky bortí, opravdu měla spoustu možností dovádět a taky dováděla co jí síly stačily a jako bonus navíc, vlezla do láhve s nálevem kombuchy,
kterou mám mezi prázdnými lahvemi od piva na zemi ve špajzce. Nevím proč ji to tak baví, ale jak vidí cokoliv tekutého nikdy neodolá a musí se smočit.
a poslouchala jak Tekil nadšeně přesouvá komínky věcí a jak se ty komínky bortí, opravdu měla spoustu možností dovádět a taky dováděla co jí síly stačily a jako bonus navíc, vlezla do láhve s nálevem kombuchy,kterou mám mezi prázdnými lahvemi od piva na zemi ve špajzce. Nevím proč ji to tak baví, ale jak vidí cokoliv tekutého nikdy neodolá a musí se smočit. Takže ať jsem chtěla nebo ne, musela jsem Tekil nechat běhat déle,aby uschla v pohybu, jinak by klidně vlezla do kočkolitu a zabetonovala se.
aby uschla v pohybu, jinak by klidně vlezla do kočkolitu a zabetonovala se. Kolem desáté konečně Tekil uschla, takže jsem ji zavřela do klece a mohlo se začít pokračovat v prací ve Verunčínem pokojíčku.
Verunka si pustila hip-hop a já začala trpět, hip-hop totiž nepovažuji za hudbu,
ale jen jakýsi rachot do kterého někdo řve sprosté a stupidními slova a když Verunka namíchala barvu, moje utrpení se vzrostlo. Verunka sice tvrdila, že je to oranžová, ale nevím, nevím, buď jsem viděla rudě anebo to fakt nebyla oranžová. Pak nastal zlom, začal se hledat elipsovitý kyblík z minulého malován, aby se v něm dal pohodlně namáčet váleček. Nenašel se, chlopek ho buď moc dobře schoval anebo vyhodil,takže se místo kbelíku použil pekáč a pak se začala hledat taková ta mřížka, aby váleček moc necákal, nenašla se chlopek ji buď moc dobře schoval anebo vyhodila tak se muselo cákat bez mřížky.
ale jen jakýsi rachot do kterého někdo řve sprosté a stupidními slova a když Verunka namíchala barvu, moje utrpení se vzrostlo. Verunka sice tvrdila, že je to oranžová, ale nevím, nevím, buď jsem viděla rudě anebo to fakt nebyla oranžová. Pak nastal zlom, začal se hledat elipsovitý kyblík z minulého malován, aby se v něm dal pohodlně namáčet váleček. Nenašel se, chlopek ho buď moc dobře schoval anebo vyhodil,takže se místo kbelíku použil pekáč a pak se začala hledat taková ta mřížka, aby váleček moc necákal, nenašla se chlopek ji buď moc dobře schoval anebo vyhodila tak se muselo cákat bez mřížky. Čím více barva na stěnách usýchala, tím více stěna flekatěla a taky tmavla. V konečném výsledku byl pokojík jak brána do pekel.Pokojík totiž doslova zářil tmavě červenou, jakoby se i zmenšil a působil děsně depresivně.Moje mládě však tvrdilo, že to je záměr, navíc prohlásilo, že má v úmyslu natřít polystyrénový strop žlutou barvou a odjelo pro barvu do Hornbachu. Vypnula jsem ten běsnící hip-hop, udělala si kafe a vychutnávala klid.
Pokojík totiž doslova zářil tmavě červenou, jakoby se i zmenšil a působil děsně depresivně.Moje mládě však tvrdilo, že to je záměr, navíc prohlásilo, že má v úmyslu natřít polystyrénový strop žlutou barvou a odjelo pro barvu do Hornbachu. Vypnula jsem ten běsnící hip-hop, udělala si kafe a vychutnávala klid. Když Verunka přijela s barvou a s Markem, upozornila jsem jí, že strop se měl dělat jako první, jinak se stěny pocákají. Verunka jen mávla rukou a řekla,
že je to fuk, avšak Marek přec jen připustil, že něco na tom pravdy je. Přesto, ale strop zůstal druhořadý.
že je to fuk, avšak Marek přec jen připustil, že něco na tom pravdy je. Přesto, ale strop zůstal druhořadý. Večer jsem nemohla pustit Tekil, ve Verunčiným pokojíčku nebyly uschlé stěny, chlopek odmítal být zavřen v obýváku a tak ať neslyším vztekající se Tekil, vzala jsem psa a šla se s ním na hodinku projít. Procházka nám udělala dobře.